Můj příběh

Jmenuji se Robert Hájek a v roce 2007 jsme se s partnerkou rozhodli koupit cihlový dům č. p. 2 v Uherském Hradišti, v části Rybárny. Dům byl na prodej už několik měsíců a žlutá cedule „NA PRODEJ“ byla vidět už z dálky, třeba když člověk přejížděl přes most přes Moravu.

Tehdy jsme vůbec netušili, jak moc nám koupě tohoto domu změní život.

Kolem roku 2009 jsem si pořídil nový detektor kovů a samozřejmě jsem ho musel hned vyzkoušet na zahradě. A nestačil jsem se divit. Detektor pořád pískal. Kopal jsem jeden signál za druhým a místo pokladů jsem nacházel hlavně porcelánové uzávěry ze starých lahví. Byly na nich kovové drátky, které kdysi sloužily k jejich uzavírání. Jednou mi soused řekl, že na naší zahradě prý kdysi stávala sodovkárna. A že to má něco společného s rodinou Baťových.

To mě zaujalo.

Začal jsem pátrat. Archivy, knihovny, internet… Jenže v roce 2009 ještě internet zdaleka neobsahoval tolik informací jako dnes. Hledání proto nebylo vůbec jednoduché. Po dlouhém pátrání jsem nakonec narazil na diplomovou práci jednoho studenta z VŠB – Technické univerzity Ostrava. A tam jsem našel větu, která mě úplně zarazila. Psalo se v ní, že Jan Antonín Baťa se narodil v domě č. p. 2. 

Cože? Kdo je Jan Antonín Baťa?

Do té doby jsem samozřejmě znal hlavně Tomáše Baťu. O Janu Antonínovi jsem prakticky nic nevěděl. Začal jsem tedy hledat dál a postupně jsem zjistil, že Jan Antonín Baťa byl mladší nevlastní bratr Tomáše Bati. Po Tomášově smrti v roce 1932 převzal vedení firmy Baťa a vedl ji až do roku 1945. Právě za jeho vedení firma dál výrazně rostla a rozšiřovala své působení. 

A teď jsem zjistil, že člověk, který později vedl jednu z nejvýznamnějších firem své doby, se narodil právě v našem domě.

To mě úplně dostalo. Ještě víc mě překvapovalo, že o tom prakticky nikdo v okolí nevěděl.

Začal jsem proto skládat dohromady příběh domu a rodiny, která v něm žila. Antonín Baťa, kterému se říkalo Tata Baťa, tady bydlel a podnikal. Byl ševcem, obchodoval s ovocem a vyráběl a prodával sodovou vodu. Právě tady se také jeho děti učily řemeslu. Tomáš se od otce učil ševcovině a Jan Antonín se zde narodil.

Najednou jsem se díval na náš dům úplně jinak. A říkal jsem si, že si tohle nemůžu nechat jen pro sebe.

Čím víc jsem o domě zjišťoval, tím víc mě zajímalo, co se s ním dělo později. Dalším pátráním jsem zjistil, že původní malý dům č. p. 2 byl později zbourán. Jan Antonín už tehdy vedl firmu Baťa a na jeho místě byl postaven nový dům pro jeho maminku. Stavba byla vytvořena ve stylu baťovské zástavby, jakou známe ze Zlína, ale tentokrát byla zasazena přímo do starší městské zástavby Rybáren.

Čím víc jsem toho nacházel, tím víc jsem měl pocit, že by tahle historie měla být viděl i dnes. Rozhodl jsem se proto připomenout ji přímo na domě. Nechal jsem vytvořit bronzovou pamětní desku věnovanou Janu Antonínu Baťovi a umístil ji na dům.

Pak mě napadlo zjistit, jestli ještě žijí nějací jeho potomci. Podařilo se mi je najít. Žili v Brazílii. Napsal jsem jim a světe, div se – ozvali se. Nakonec přijelo na odhalení pamětní desky pět Janových vnuků a vnuček. Pro mě to byl neuvěřitelný okamžik. Lidé, jejichž dědeček se narodil v našem domě, přijeli z Brazílie právě sem.

A s některými z nich jsem dodnes v kontaktu. Jenže ani tím moje pátrání neskončilo. Když už jsem věděl, že se v domě kdysi vyráběla a prodávala sodová voda, začal jsem přemýšlet, jestli by se tahle část historie nedala nějak obnovit. V archivu jsem nakonec našel živnostenskou koncesi z roku 1897 na výrobu sodové vody pro Tatu Baťu, tedy Antonína Baťu. A bylo rozhodnuto.

Řekl jsem si, že když už se tady sodová voda kdysi vyráběla, zkusím ji znovu vyrábět a prodávat. Vždyť co jiného by měli turisté při návštěvě Zlínského kraje pít než Baťovku? Tak vznikla Baťovka.

Jenže při dalším pátrání jsem zjistil, že sodová voda nebyla jediná věc, kterou Baťovi v Rybárnách vyráběli a prodávali. Z archivních materiálů vyplynulo, že se věnovali také výrobě a prodeji syrečků. A právě v takových chvílích jsem začínal mít pocit, že ten dům přede mnou postupně odkrývá další a další části svého příběhu. Čím víc jsem hledal, tím víc jsem nacházel.

A pak přišel další objev.

V jedné z krabic jsem našel staré ševcovské nářadí. Přiznám se, že jsem ho málem vyhodil do sběru. Naštěstí se k němu dostali odborníci a řekli mi, že s velkou pravděpodobností jde o nářadí z dílny starého Antonína Bati – Taty Bati. A já jsem to nářadí málem vyhodil.

Najednou jsem měl v ruce nářadí, které možná používal sám Antonín Baťa. Nářadí, se kterým pracoval člověk, od kterého se ševcovskému řemeslu učil jeho syn Tomáš. V tu chvíli mi došlo, že ten dům mi celou dobu něco ukazuje. Jen jsem se musel naučit dívat.